Před časem jsem byla svědkem krásných chvil plných lásky, radosti, ale i smutku. Byla jsem svědkem! Vlastně jsem šla za svědka! Ale tedy, jak to všechno začalo……

O Vánocích zemřel doma, obklopen svou rodinou, jeden báječný muž.  Vím o jeho výjimečnosti pouze z vyprávění jeho nejbližších, protože jsem ho, bohužel, poznala až v jeho posledních dnech. Měla jsem tedy možnost poznat alespoň pánovu skvělou rodinu, která byla dokonale semknutá, jejich vzájemná láska byla téměř hmatatelná. Pánův skon jsem prožívala s jeho manželkou i s jejich dcerou, jejíž dlouholetý partner po celou dobu rodinu bezmezně podporoval.

Byl to právě tento mladý muž, který mi o pár měsíců později zatelefonoval. Prý bylo tatínkovým posledním přáním, aby se s jeho dcerou vzali. Během doprovázení jsem byla rodinou částečně seznámena s rodinnými vazbami, s příběhy, z nichž některé jsou dojemné a dokonalé a některé jak vystřižené ze špatného filmu. To už tak bývá v životě bývá. A protože by si mladí po společné úvaze přáli, aby při svatebním obřadu byli jen ti, kteří opravdu byli s tatínkem v posledních chvílích, požádali i mě, abych jim šla za svědka. Nebyl důvod jim to odmítnout a já byla dojatá.

Domluvili jsme společnou schůzku, ale bez maminky, na kterou jsme začali postupně kout pikle. Prohlásila totiž již před časem, že bez manžela na žádnou svatbu nepůjde a hrozilo tak, že se odmítne připravovaného obřadu zúčastnit. Do našich spikleneckých sítí  jsme zapojili i ředitelku hospice a na maminku vymysleli lež o tom, že se bude konat hospicové setkání a byli bychom rádi, kdyby se ho jako jedna z „pečujících“ zúčastnila také. Paní naštěstí neodmítla a tak jsme mohli plánovat svatbu, o které vědělo jen pár lidí, aby se to náhodou k mamince nedostalo (začala být totiž aktivní i na sociálních sítích!).  Mladí snoubenci a hlavně nevěsta, měli jasnou představu o průběhu jejich dne: já vyzvednu maminku, sejdeme se na radnici, kde jí budoucí zeť požádá o ruku dcery a po obřadu se společně přesuneme na hřbitov za tatínkem a potom zpět do města na slavnostní oběd. Hlavně té části se hřbitovem by nemusela spousta lidí, kteří „nezažili“ porozumět a mladí neměli pochopitelně potřebu to někomu vysvětlovat. Mě to naopak přišlo jako jakási krásná samozřejmost, vždyť to bylo právě tatínkovo přání.

V průběhu příprav jsme si samozřejmě s mladými potykali, já jsem se několikrát sešla s jejich maminkou, dokonce došlo k jednomu náhodnému společnému setkání a byla legrace nás pozorovat, jak před maminkou děláme, že se vlastně skoro neznáme a konečně si tedy potykáme a podivujeme se chystanému hospicovému setkání…

Nadešel den D, nervozita stoupala, hlavně strach z toho, že maminka až se dozví, kam jsem ji přivezla, tak se odmítne zúčastnit, protože přeci prohlásila, že bez milovaného manžela nikdy…… Snad by se to dalo i pochopit, o to víc jsem z toho měla strach, ale zjistila jsem, že jsem docela dobrá herečka. Nebudu to natahovat: ve smluvený čas jsem vyzvedla maminku, na radnici ji překvapil její milovaný „skorosyn“ žádostí o ruku dcery, maminka byla dojatá a šťastná, všichni jsme se smáli i se slzami v očích. Po obřadu jsme odjeli na hřbitov pozdravit tatínka. Byla to velmi dojemná a silná chvíle, někteří kolemjdoucí se podivovali nevěstě na takovém místě, ale my byli v jakési vlastní bublině, byla to chvíle pouze této báječné rodiny a nikoho jiného.

Při slavnostním obědě, u kterého měl symbolicky místo u stolu i tatínek, bylo veselo, ale také se vzpomínalo na společné nádherné chvíle před těmi osudnými Vánocemi , které změnily život všem těm úžasným lidem u stolu, kteří mě přijali, a toto přijetí může pochopit pouze ten, „kdo zažil“. Jsem nesmírně vděčná za možnost poznat tak báječnou rodinu, za šanci být na chvíli součástí jejich tolik silných okamžiků, i za důvěru, kterou ve mě vložili, když mě požádali, abych byla svědkem toho, že konec nemusí být vždy koncem a já jim se srdce a obdivu přeji už jen vše krásné! Děkuji.

Zuzka

Jak jsem byla svědkem ! 

Napsat komentář