Přinášíme Vám příběhy, vyprávějící o naší práci, příběhy, které píše život. Chceme Vám přiblížit, co zažívají naši klienti a jejich rodiny, čím procházíme my…

 

Ohlédnutí

Pracuji pro domácí hospic v Plzni od samého začátku, tedy již třetím rokem. Moc jsem si tuto práci přála dělat a tak jsem se seznámila s Janou Červánkovou , která v té době již vyhrávala nelehký boj s úředním šimlem a vyhrává dodnes a tak sen se mohl plnit.

Za dva roky jsme doprovodili 80 klientů, téměř každou tu rodinu znám, ano je to již hodně příběhů, smutku ale také radosti. Všech rodin si moc vážím za jejich odvahu, lásku a také milé přijetí nás do jejich domovů …Přicházíme přeci k Vám domů , mezi Vás v tak těžkém období pro Vás všechny a to v kterýkoliv čas….

Byly rodiny kde jsme hodně plakali, ale i rodiny, kde jsme se smáli a to dokonce tak, že jsme měli strach, že nepřestaneme. Hráli jsme stolní hry, vařili, zpívali, prohlíželi fotky, ale nejvíce jen tak povídali a poslouchali.

Když se mě někdo dříve s překvapením zeptal, jestli mě ta práce baví, nevěděla jsem co na to odpovědět, přišlo mi divné říci jen, ano baví. Teď už to říci umím a to pěkně nahlas, ano baví!

Mnohokrát mě byly svěřeny 13. komnaty a já si toho nesmírně vážím a mnohokrát i já jsem se svěřila a i toho si moc vážím…………

Mé děti(7 a 10 let) znají mojí práci a přijde jím to „normální „práce a to je mé velké přání, kéž by to všem přišlo normální umírat doma.

Děkuji Vám všem a jsem moc ráda, že jsem součást našeho Domova!

sestřička Vendulka

 

Mýma očima (sestřička Zuzka)

„Nepracovala jsem v hospici ještě ani tři měsíce a vlastně jsem pořádně nevěděla jaké to je – celé

to doprovázení, když jsem se dostala do rodiny jednoho nemocného pána s šibalskýma očima, do rodiny, kde mě přijali, kde jsme se učili od sebe navzájem.

Každá návštěva byla malinko jiná, někdy jsem měla pocit, že jsem přišla moc brzy ráno a vlezla jsem pánovi do snídaně, jindy mi nadšeně vyprávěl o svém dětství, a jak se poznali manželkou, byly ale i dny, kdy propadal depresi, plakal a jediné co jsem mohla bylo držet jej za ruku a mlčet.

Chodila jsem sem velice ráda. Pokaždé jsem tiše pozorovala vztahy v rodině, jejich vazby, kdo na koho dá, kdo situaci snáší hůř, kdo by nejraději utekl… Každý jsme jiný, každý v různých situacích reagujeme jinak a já už dávno vím, že i tady každý činil, jak nejlépe uměl. Zvlášť, když se pánovi přitížilo, bylo vidět, jak se o něj všichni starají s upřímnou láskou. Byli vystrašení, stále nevěděli, jak to všechno zvládnou, ale mají mou hlubokou úctu. Společně, celá rodina, doprovodili svého tatínka, manžela, dědečka, na druhý břeh. A že to nebylo jednoduché, o tom není pochyb.

I pro mě to bylo hodně nové. Nejen věci odborné, ale hlavně ta samozřejmost smrti, povídání si o ní, přemýšlení nahlas o posledních věcech. Když mi v noci zazvonil telefon, že pán zemřel, jednala jsem tak nějak automaticky a přesto doufám, že nebylo znát, jak jsem sama v rozpacích. Byla jsem ráda, že mohu přijet zrovna já, která byla v posledních dnech v rodině nejčastěji, chtěla jsem jim být nablízku, prožít to s nimi, pomoci. Nakonec jsme to zvládli všichni společně, pomáhali jsme si navzájem, celá rodina, celý dům a já. Všechno bylo tak nějak milé, samozřejmé, automatické a přece vroucí.

Jsem nesmírně ráda, že jsem zrovna těmto lidem mohla pomoci v doprovázení, že jsem měla tu čest poznat jejich rodinu, která mi ukázala, že čekání na smrt může být v domácím prostředí nejen důstojné, ale mnohdy i úsměvné, láskyplné a poučné.“

 

Písničky mládí

„Byla jsem dnes u paní, která již odchází z našeho světa. Říkejme jí paní Ema. Péči o paní Emu převzala její vnučka s dopomocí manžela a maminky. Paní Ema je v konečném stádiu onemocnění a už jen spí, nepřijímá potravu ani tekutiny. Špatně se jí dýchá. A zrovna dnes dostala vnučka nápad, našla s manželem na telefonu babičky oblíbené písničky a položila telefon s hrajícími písničkami na polštář k babičce. Pokojem se tak linuly melodie Suchého, Šlitra apod. Na stole svítily zapálené svíčky, které vnučka miluje. A světe div se, dech paní Emy a ona celá se začaly zklidňovat a výraz v obličeji paní Emy nabýval klidu… V tak těžkých hodinách nádherný okamžik… (Zachytila do vzpomínek naše sestřička Jana.)“