Přinášíme Vám příběhy, vyprávějící o naší práci, příběhy, které píše život. Chceme Vám přiblížit, co zažívají naši klienti a jejich rodiny, čím procházíme my…

 

Ohlédnutí

Pracuji pro domácí hospic v Plzni od samého začátku, tedy již třetím rokem. Moc jsem si tuto práci přála dělat a tak jsem se seznámila s Janou Červánkovou , která v té době již vyhrávala nelehký boj s úředním šimlem a vyhrává dodnes a tak sen se mohl plnit.

Za dva roky jsme doprovodili 80 klientů, téměř každou tu rodinu znám, ano je to již hodně příběhů, smutku ale také radosti. Všech rodin si moc vážím za jejich odvahu, lásku a také milé přijetí nás do jejich domovů …Přicházíme přeci k Vám domů , mezi Vás v tak těžkém období pro Vás všechny a to v kterýkoliv čas….

Byly rodiny kde jsme hodně plakali, ale i rodiny, kde jsme se smáli a to dokonce tak, že jsme měli strach, že nepřestaneme. Hráli jsme stolní hry, vařili, zpívali, prohlíželi fotky, ale nejvíce jen tak povídali a poslouchali.

Když se mě někdo dříve s překvapením zeptal, jestli mě ta práce baví, nevěděla jsem co na to odpovědět, přišlo mi divné říci jen, ano baví. Teď už to říci umím a to pěkně nahlas, ano baví!

Mnohokrát mě byly svěřeny 13. komnaty a já si toho nesmírně vážím a mnohokrát i já jsem se svěřila a i toho si moc vážím…………

Mé děti(7 a 10 let) znají mojí práci a přijde jím to „normální „práce a to je mé velké přání, kéž by to všem přišlo normální umírat doma.

Děkuji Vám všem a jsem moc ráda, že jsem součást našeho Domova!

sestřička Vendulka

 

Mýma očima (sestřička Zuzka)

„Nepracovala jsem v hospici ještě ani tři měsíce a vlastně jsem pořádně nevěděla jaké to je – celé

to doprovázení, když jsem se dostala do rodiny jednoho nemocného pána s šibalskýma očima, do rodiny, kde mě přijali, kde jsme se učili od sebe navzájem.

Každá návštěva byla malinko jiná, někdy jsem měla pocit, že jsem přišla moc brzy ráno a vlezla jsem pánovi do snídaně, jindy mi nadšeně vyprávěl o svém dětství, a jak se poznali manželkou, byly ale i dny, kdy propadal depresi, plakal a jediné co jsem mohla bylo držet jej za ruku a mlčet.

Chodila jsem sem velice ráda. Pokaždé jsem tiše pozorovala vztahy v rodině, jejich vazby, kdo na koho dá, kdo situaci snáší hůř, kdo by nejraději utekl… Každý jsme jiný, každý v různých situacích reagujeme jinak a já už dávno vím, že i tady každý činil, jak nejlépe uměl. Zvlášť, když se pánovi přitížilo, bylo vidět, jak se o něj všichni starají s upřímnou láskou. Byli vystrašení, stále nevěděli, jak to všechno zvládnou, ale mají mou hlubokou úctu. Společně, celá rodina, doprovodili svého tatínka, manžela, dědečka, na druhý břeh. A že to nebylo jednoduché, o tom není pochyb.

I pro mě to bylo hodně nové. Nejen věci odborné, ale hlavně ta samozřejmost smrti, povídání si o ní, přemýšlení nahlas o posledních věcech. Když mi v noci zazvonil telefon, že pán zemřel, jednala jsem tak nějak automaticky a přesto doufám, že nebylo znát, jak jsem sama v rozpacích. Byla jsem ráda, že mohu přijet zrovna já, která byla v posledních dnech v rodině nejčastěji, chtěla jsem jim být nablízku, prožít to s nimi, pomoci. Nakonec jsme to zvládli všichni společně, pomáhali jsme si navzájem, celá rodina, celý dům a já. Všechno bylo tak nějak milé, samozřejmé, automatické a přece vroucí.

Jsem nesmírně ráda, že jsem zrovna těmto lidem mohla pomoci v doprovázení, že jsem měla tu čest poznat jejich rodinu, která mi ukázala, že čekání na smrt může být v domácím prostředí nejen důstojné, ale mnohdy i úsměvné, láskyplné a poučné.“

 

Písničky mládí

„Byla jsem dnes u paní, která již odchází z našeho světa. Říkejme jí paní Ema. Péči o paní Emu převzala její vnučka s dopomocí manžela a maminky. Paní Ema je v konečném stádiu onemocnění a už jen spí, nepřijímá potravu ani tekutiny. Špatně se jí dýchá. A zrovna dnes dostala vnučka nápad, našla s manželem na telefonu babičky oblíbené písničky a položila telefon s hrajícími písničkami na polštář k babičce. Pokojem se tak linuly melodie Suchého, Šlitra apod. Na stole svítily zapálené svíčky, které vnučka miluje. A světe div se, dech paní Emy a ona celá se začaly zklidňovat a výraz v obličeji paní Emy nabýval klidu… V tak těžkých hodinách nádherný okamžik… (Zachytila do vzpomínek naše sestřička Jana.)“

 

Jak jsem byla svědkem ! 

Před časem jsem byla svědkem krásných chvil plných lásky, radosti, ale i smutku. Byla jsem svědkem! Vlastně jsem šla za svědka! Ale tedy, jak to všechno začalo……

O Vánocích zemřel doma, obklopen svou rodinou, jeden báječný muž.  Vím o jeho výjimečnosti pouze z vyprávění jeho nejbližších, protože jsem ho, bohužel, poznala až v jeho posledních dnech. Měla jsem tedy možnost poznat alespoň pánovu skvělou rodinu, která byla dokonale semknutá, jejich vzájemná láska byla téměř hmatatelná. Pánův skon jsem prožívala s jeho manželkou i s jejich dcerou, jejíž dlouholetý partner po celou dobu rodinu bezmezně podporoval.

Byl to právě tento mladý muž, který mi o pár měsíců později zatelefonoval. Prý bylo tatínkovým posledním přáním, aby se s jeho dcerou vzali. Během doprovázení jsem byla rodinou částečně seznámena s rodinnými vazbami, s příběhy, z nichž některé jsou dojemné a dokonalé a některé jak vystřižené ze špatného filmu. To už tak bývá v životě bývá. A protože by si mladí po společné úvaze přáli, aby při svatebním obřadu byli jen ti, kteří opravdu byli s tatínkem v posledních chvílích, požádali i mě, abych jim šla za svědka. Nebyl důvod jim to odmítnout a já byla dojatá.

Domluvili jsme společnou schůzku, ale bez maminky, na kterou jsme začali postupně kout pikle. Prohlásila totiž již před časem, že bez manžela na žádnou svatbu nepůjde a hrozilo tak, že se odmítne připravovaného obřadu zúčastnit. Do našich spikleneckých sítí  jsme zapojili i ředitelku hospice a na maminku vymysleli lež o tom, že se bude konat hospicové setkání a byli bychom rádi, kdyby se ho jako jedna z „pečujících“ zúčastnila také. Paní naštěstí neodmítla a tak jsme mohli plánovat svatbu, o které vědělo jen pár lidí, aby se to náhodou k mamince nedostalo (začala být totiž aktivní i na sociálních sítích!).  Mladí snoubenci a hlavně nevěsta, měli jasnou představu o průběhu jejich dne: já vyzvednu maminku, sejdeme se na radnici, kde jí budoucí zeť požádá o ruku dcery a po obřadu se společně přesuneme na hřbitov za tatínkem a potom zpět do města na slavnostní oběd. Hlavně té části se hřbitovem by nemusela spousta lidí, kteří „nezažili“ porozumět a mladí neměli pochopitelně potřebu to někomu vysvětlovat. Mě to naopak přišlo jako jakási krásná samozřejmost, vždyť to bylo právě tatínkovo přání.

V průběhu příprav jsme si samozřejmě s mladými potykali, já jsem se několikrát sešla s jejich maminkou, dokonce došlo k jednomu náhodnému společnému setkání a byla legrace nás pozorovat, jak před maminkou děláme, že se vlastně skoro neznáme a konečně si tedy potykáme a podivujeme se chystanému hospicovému setkání…

Nadešel den D, nervozita stoupala, hlavně strach z toho, že maminka až se dozví, kam jsem ji přivezla, tak se odmítne zúčastnit, protože přeci prohlásila, že bez milovaného manžela nikdy…… Snad by se to dalo i pochopit, o to víc jsem z toho měla strach, ale zjistila jsem, že jsem docela dobrá herečka. Nebudu to natahovat: ve smluvený čas jsem vyzvedla maminku, na radnici ji překvapil její milovaný „skorosyn“ žádostí o ruku dcery, maminka byla dojatá a šťastná, všichni jsme se smáli i se slzami v očích. Po obřadu jsme odjeli na hřbitov pozdravit tatínka. Byla to velmi dojemná a silná chvíle, někteří kolemjdoucí se podivovali nevěstě na takovém místě, ale my byli v jakési vlastní bublině, byla to chvíle pouze této báječné rodiny a nikoho jiného.

Při slavnostním obědě, u kterého měl symbolicky místo u stolu i tatínek, bylo veselo, ale také se vzpomínalo na společné nádherné chvíle před těmi osudnými Vánocemi , které změnily život všem těm úžasným lidem u stolu, kteří mě přijali, a toto přijetí může pochopit pouze ten, „kdo zažil“. Jsem nesmírně vděčná za možnost poznat tak báječnou rodinu, za šanci být na chvíli součástí jejich tolik silných okamžiků, i za důvěru, kterou ve mě vložili, když mě požádali, abych byla svědkem toho, že konec nemusí být vždy koncem a já jim se srdce a obdivu přeji už jen vše krásné! Děkuji.

Zuzka