naše příběhy

Přinášíme Vám příběhy, vyprávějící o naší práci, příběhy, které píše život. Chceme Vám přiblížit, co zažívají naši klienti a jejich rodiny, čím procházíme my…

Příběh pečovatelky Jany

Jmenuji se Jana Burdová, je mi 37 let a již rok pracuji v Domově jako pečovatelka v odlehčovací službě. Pečuji o pána, který je po mozkové mrtvici a následkem toho přišel o zrak. Společný čas trávíme čtením, posloucháním hudby a pokud počasí dovolí, tak chodíme na procházky po okolí. Bydlí na samotě, kde lišky dávají dobrou noc. Tak se po cestě k nim občas potýkám s nástrahami počasí, větrem, deštěm, brodím se ve sněhu a blátě. Ale zatím se nestalo, že bych k nim nedorazila. Jsou to bezvadní lidé a ráda se k nim vracím.

Jana Burdová, pečovatelka

Příběh sestřičky Lídy

Tenhle příběh začal před dvěma roky, kdy jsme se starali o mou babičku v terminálním stadiu onkologického onemocnění a doprovázel nás při tom tachovský domácí hospic. Babička odešla v pokoji, doma, zahrnutá naší péčí, láskou a podporou a všichni jsme to zvládli především díky pomoci hospicových lékařů a sestřiček. Už tam jsem si říkala, že to je něco, co má smysl a že bych ráda byla s těmi, kdo doprovázení potřebují.

V plzeňském domácím hospici jsem potkala úžasné lékaře, sestřičky a další členy týmu. Od první služby se učím stále něco nového, setkávám se s klienty a rodinami a jejich rodinnou historií, osobními příběhy… Ta setkání mě vždycky naplňují pokorou, obdivem a vděčností, že jsou rodiny, které o své nejbližší pečují a neopouští je ani v těch nejtěžších a nejvypjatějších chvílích jejich života, na jeho konci. A to vše přesto, že pečující nejsou vždy společností, úřady a státem v tomto rozhodnutí dostatečně podporovány. O to více si cením každé nové pozitivní aktivity ze strany úředníků, zdravotníků, zákonodárců a napjatě očekávám, zda domácí hospicová péče bude po právu více v centru pozornosti a nazná nových změn. Velmi si vážím všech, kteří tuto hospicovou péči podporují svými dary a osobní angažovaností.

Teď něco pro zasmání. Když jsem před 20-ti lety získala řidičský průkaz, ani ve snu mě nenapadlo, že budu tak trochu „řidičem z povolání“ a bez toho bych pracovat jako hospicová sestřička prostě nemohla. Já říkám, že jezdím na modlitby a vždycky prosím o bezpečnou jízdu a aspoň jedno místo k zaparkování :o)

Odjakživa mám respekt a někdy možná i strach ze psů a co byste řekli: naprostá většina klientů nebo pečujících má pejska. Tak se modlím za to, abychom byli kamarádi a nepodal si mě hned u dveří. :o)

No, po pravdě už po tak krátké roční zkušenosti mě, ač jsem celý život zdravotník, překvapil obrovský nárůst onkologicky nemocných a také snižující se věk našich klientů.

Společnou myšlenkou, kterou z úst našich klientů a jejich blízkých slýchám je, že je zaskočilo, jak mají málo času.  Že si celý život říkali, že v důchodu budou spolu, že budou jezdit na dovolenou a užívat si společný čas. Už to nestihli. Pro mě to znamená jedno: užívej čas, žij teď, buď s těmi, které máš ráda.

Lída Romová, sestřička

Příběh pečovatelky Veroniky

Obecně mám ráda smysluplnou činnost – klidně práci, ale hlavně aby to mělo smysl. A když jsem před časem přemýšlela, kde uplatnit tu svou potřebu po aktivitě, která bude mít smysl a přínos, napadla mě pečovatelka. Zkontaktovala jsem ředitelku Domova a domluvily jsme se na spolupráci. Dnes – po roce a kousku – jsem za to moc ráda. Zjistila jsem, že činnost (ve svém případě to vzhledem k práci na plný úvazek jinde nemohu označovat za práci) pečovatelky v odlehčovacích službách je to pravé. Když člověk pravidelně a dlouhodobě dochází do jedné rodiny, k jednomu klientovi, zjišťuje, co ti lidé opravdu potřebují. Že to třeba není jen hygiena u osoby v péči, pomoc s jídlem, ale že je to často i normální komunikace, novinky z venkovního světa, nové podněty k hovoru a zamyšlení. Někdy to naopak je vyslechnutí nebo i obyčejné mlčení. K první rodině, do které jsem docházela, jsem si za tu dobu vytvořila vcelku blízký vztah, časem stráveným s nimi jsem získala spoustu nových poznatků, rozšířily se mi obzory, asi se mi částečně i přeskládaly priority a všechno považuji za přínos. A i když jsme tam před časem už přestali docházet, vzpomenu si na ně, na to, jaké jsme spolu strávili chvíle, přemýšlím, jak se jim daří a co asi dělají. Bohužel v životě každého z nás nejspíš nastane situace, kdy se bude muset o někoho starat – o nějakou blízkou osobu, která ty běžné věci kvůli věku nebo nemoci nedokáže zastat sama. Já díky zkušenosti z Domova vím, že až to přijde u mě, tak to zvládnu. Budu vědět, co a jak, ale hlavně budu vědět i to, že si můžu tu situaci nějak ulehčit. A to nejen díky pomůckám a lékům, které se dají koupit nebo půjčit, ale že i pro mě tady bude možnost oslovit někoho v Domově a budu si moct alespoň na chvíli odpočinout nebo si užít nějakou normální činnost – to si všichni v této situaci zaslouží a neměli by si to upírat. A že během té doby bude pro mou blízkou osobu dobře postaráno – doma, v prostředí, kde chce být, kde to zná a kde se cítí dobře. Mně osobně činnost pečovatelky prostě přináší hlavně vnitřní uspokojení, klid a jistotu, víru v sebe samou. A za to Domovu moc děkuji.

Mgr. Veronika Pavlíková, pečovatelka

Příběh sestřičky Vendulky

Stáli přede mnou a jejich oči se na mě upíraly, na ten pohled nikdy nezapomenu. Připomínají mi mou o mnoho let mladší sestřenici a bratrance, dva mladí, sotva vyrostlí lidé, kterým život přinesl to, co stěží zvládne životem obouchaný dospělák. Umírala jim maminka.

  -sestřička Vendulka

Příběh sestřičky Katky

Stáli přede mnou a jejich oči se na mě upíraly, na ten pohled nikdy nezapomenu. Připomínají mi mou o mnoho let mladší sestřenici a bratrance, dva mladí, sotva vyrostlí lidé, kterým život přinesl to, co stěží zvládne životem obouchaný dospělák. Umírala jim maminka.

   Vedli mě k jejímu lůžku, bylo o ní vzorně postaráno, k nerozeznání od profesionální péče. Přivítali jsme se a já se vyptala na pár informací ohledně jejího zdravotního stavu a situace. Řekla mi, že po dlouhém boji si už přála jen dvě věci, nemít bolesti a nezvracet a obojí má. Ubezpečuji ji, že uděláme vše proto, abychom jí ulevili od bolestí i urputného zvracení, které jsou tak silné, že si už ani nepřeje nic jiného. Zároveň by nechtěla být utlumená, chtěla by se svými dětmi strávit ještě nějaký společný čas. Představovala si svůj odchod v klidu a moc ji trápí, že jen leží a sténá. Nemohu jí slíbit, že nebude mít žádné bolesti, ani nevolnosti, ale uděláme vše proto, aby byly snesitelné a minimální a bude mít 24 hodinovou bezodkladnou péči, kdy v jakoukoliv denní i noční dobu přijedeme a potíže budeme hned řešit.

   Následující hodiny až dny ladíme spolu s naší lékařkou a panem doktorem z paliativní ambulance, jak my říkáme, ten správný koktejl.  Je to vždy veliká alchymie. Lékaři musí myslet nejen na aktuální medikaci, která pacientům zabere, ale i dopředu na možné potíže, které by mohly nastat a naordinovat tzv. SOS medikaci, pro případ různých potíží. To, co pacientům zabíralo před pár hodinami jim další den vůbec zabírat nemusí.

   Ptá se mě, kolik času jí zbývá a jak odchod u podobných případů probíhá a zda bude mít tyto problémy až do konce. Mluvíme spolu na rovinu, nemůžu jí slíbit, kolik jí zbývá času, nikdy se to nedá přesně odhadnout, ale většinou se snažíme dát pacientům odpověď v řádu dnů a týdnů až měsíců. Ptá se na potíže, jaké mohou nastat, říkám jí u nich i možná řešení. Je velmi důležité, aby cítila, že na ně nebude sama, že se jí od nich budeme snažit pomoci a víme, jak.

   V průběhu pár dní skutečně potíže ustupují, ale ona je stále slabší a slabší, nemůže nic jíst a téměř ani pít. Běžně dáváme pacientům umělou výživu my, ale tito sourozenci jsou opravdu výjimeční a naučí se aplikovat výživu i sami, tak aby jí mohla maminka dostat prakticky kdykoliv a mohli jí také kdykoli odpoutat od hadiček a trávit společný čas a dělat společné věci kdy budou chtít.

   Zdravotní stav se jí však bohužel rychle zhoršuje, nemoc má velmi rychlý průběh. Velmi citlivě je připravujeme na možný odchod. Začíná se jí těžko dýchat, vlivem růstu metastáz. Ihned přijíždí sloužící sestřička a ulevuje jí injekcí na lepší dýchání a podporu vykašlávání. Bohužel se problémy s dýcháním stále zvětšují a má pocit, že už to nemůže udýchat. Prosí nás, že už by ráda odešla v klidu, ráda by odchod zaspala. S dětmi si již díky ustoupení předchozích potíží vše řekli a udělali, co chtěli.

   Loučí se se mnou a paní doktorkou, tak nějak všichni cítíme, že je to poslední rozloučení. Dívá se mi do očí a za všechnu péči moc děkuje, i za to, že jsem se nebála a mluvila s ní na rovinu, otevřela pro ně těžká témata, která se báli otevřít. Hladím jí, tisknu a říkám, ať se nebojí a ona se nebojí, už chce v klidu odejít. Loučíme se. Sourozenci nás jdou doprovodit a také moc děkují za péči a vše, co jsme pro ně udělali, loučíme se i s nimi. Předávám službu kolegyni a ta k nim ještě odpoledne přijíždí…

   Odešla v klidu, bez dušnosti, nevolností, bolesti, ale hlavně smířená a ve spánku, po boku svých dětí, doma! Spousta lidí odejde v anonymní nemocnici, sami bez svých blízkých, bez toho, aniž by u nich někdo byl a i když jsem v této službě jen krátce, už vím, že většina lidí nechce odcházet o samotě. Často v poslední hodiny volají své blízké a stačí jim dát pocítit, že nejsou sami, pohlazením, držením za ruku, to se jim pak vždy uleví a uklidní je to.

   Před pár dny jsme dostali od sourozenců velmi smutné, ale pro nás zároveň velmi dojemné poděkování: “Milé sestřičky a paní doktorko, srdečně Vám děkujeme za Vaši obětavou pomoc s péčí o naši maminku. Pro nás i pro ni hodně znamenalo, že mohla odejít v klidu domova. A bez Vás bychom to nikdy nedokázali. DĚKUJEME!”

   Pokud budou číst tento článek a najdou se v něm, i já bych jim, stejně jako všem rodinám, jejichž blízké jsme doprovázeli, chtěla vzkázat, že: “Ani my bychom to bez Vás nedokázaly, protože sesterská práce a péče jdou ruku v ruce a bez Vaší péče by ani naše pomoc nebyla možná. Dokázali jsme to spolu!”

   S velkou úctou sestřička Katka, Domov – plzeňská hospicová péče, z.ú.

Ohlédnutí

Pracuji pro domácí hospic v Plzni od samého začátku, tedy již třetím rokem. Moc jsem si tuto práci přála dělat a tak jsem se seznámila s Janou Červánkovou , která v té době již vyhrávala nelehký boj s úředním šimlem a vyhrává dodnes a tak sen se mohl plnit.

Za dva roky jsme doprovodili 80 klientů, téměř každou tu rodinu znám, ano je to již hodně příběhů, smutku ale také radosti. Všech rodin si moc vážím za jejich odvahu, lásku a také milé přijetí nás do jejich domovů …Přicházíme přeci k Vám domů , mezi Vás v tak těžkém období pro Vás všechny a to v kterýkoliv čas….

Byly rodiny kde jsme hodně plakali, ale i rodiny, kde jsme se smáli a to dokonce tak, že jsme měli strach, že nepřestaneme. Hráli jsme stolní hry, vařili, zpívali, prohlíželi fotky, ale nejvíce jen tak povídali a poslouchali.

Když se mě někdo dříve s překvapením zeptal, jestli mě ta práce baví, nevěděla jsem co na to odpovědět, přišlo mi divné říci jen, ano baví. Teď už to říci umím a to pěkně nahlas, ano baví!

Mnohokrát mě byly svěřeny 13. komnaty a já si toho nesmírně vážím a mnohokrát i já jsem se svěřila a i toho si moc vážím…………

Mé děti(7 a 10 let) znají mojí práci a přijde jím to „normální „práce a to je mé velké přání, kéž by to všem přišlo normální umírat doma.

Děkuji Vám všem a jsem moc ráda, že jsem součást našeho Domova!

-sestřička Vendulka

Mýma očima 

„Nepracovala jsem v hospici ještě ani tři měsíce a vlastně jsem pořádně nevěděla jaké to je – celé to doprovázení, když jsem se dostala do rodiny jednoho nemocného pána s šibalskýma očima, do rodiny, kde mě přijali, kde jsme se učili od sebe navzájem.

Každá návštěva byla malinko jiná, někdy jsem měla pocit, že jsem přišla moc brzy ráno a vlezla jsem pánovi do snídaně, jindy mi nadšeně vyprávěl o svém dětství, a jak se poznali manželkou, byly ale i dny, kdy propadal depresi, plakal a jediné co jsem mohla bylo držet jej za ruku a mlčet.

Chodila jsem sem velice ráda. Pokaždé jsem tiše pozorovala vztahy v rodině, jejich vazby, kdo na koho dá, kdo situaci snáší hůř, kdo by nejraději utekl… Každý jsme jiný, každý v různých situacích reagujeme jinak a já už dávno vím, že i tady každý činil, jak nejlépe uměl. Zvlášť, když se pánovi přitížilo, bylo vidět, jak se o něj všichni starají s upřímnou láskou. Byli vystrašení, stále nevěděli, jak to všechno zvládnou, ale mají mou hlubokou úctu. Společně, celá rodina, doprovodili svého tatínka, manžela, dědečka, na druhý břeh. A že to nebylo jednoduché, o tom není pochyb.

I pro mě to bylo hodně nové. Nejen věci odborné, ale hlavně ta samozřejmost smrti, povídání si o ní, přemýšlení nahlas o posledních věcech. Když mi v noci zazvonil telefon, že pán zemřel, jednala jsem tak nějak automaticky a přesto doufám, že nebylo znát, jak jsem sama v rozpacích. Byla jsem ráda, že mohu přijet zrovna já, která byla v posledních dnech v rodině nejčastěji, chtěla jsem jim být nablízku, prožít to s nimi, pomoci. Nakonec jsme to zvládli všichni společně, pomáhali jsme si navzájem, celá rodina, celý dům a já. Všechno bylo tak nějak milé, samozřejmé, automatické a přece vroucí.

Jsem nesmírně ráda, že jsem zrovna těmto lidem mohla pomoci v doprovázení, že jsem měla tu čest poznat jejich rodinu, která mi ukázala, že čekání na smrt může být v domácím prostředí nejen důstojné, ale mnohdy i úsměvné, láskyplné a poučné.“

-sestřička Zuzka

Písničky mládí

Byla jsem dnes u paní, která již odchází z našeho světa. Říkejme jí paní Ema. Péči o paní Emu převzala její vnučka s dopomocí manžela a maminky. Paní Ema je v konečném stádiu onemocnění a už jen spí, nepřijímá potravu ani tekutiny. Špatně se jí dýchá. A zrovna dnes dostala vnučka nápad, našla s manželem na telefonu babičky oblíbené písničky a položila telefon s hrajícími písničkami na polštář k babičce. Pokojem se tak linuly melodie Suchého, Šlitra apod. Na stole svítily zapálené svíčky, které vnučka miluje. A světe div se, dech paní Emy a ona celá se začaly zklidňovat a výraz v obličeji paní Emy nabýval klidu… V tak těžkých hodinách nádherný okamžik… 

(Zachytila do vzpomínek naše sestřička Jana.)

Jak jsem byla svědkem ! 

Před časem jsem byla svědkem krásných chvil plných lásky, radosti, ale i smutku. Byla jsem svědkem! Vlastně jsem šla za svědka! Ale tedy, jak to všechno začalo……

O Vánocích zemřel doma, obklopen svou rodinou, jeden báječný muž.  Vím o jeho výjimečnosti pouze z vyprávění jeho nejbližších, protože jsem ho, bohužel, poznala až v jeho posledních dnech. Měla jsem tedy možnost poznat alespoň pánovu skvělou rodinu, která byla dokonale semknutá, jejich vzájemná láska byla téměř hmatatelná. Pánův skon jsem prožívala s jeho manželkou i s jejich dcerou, jejíž dlouholetý partner po celou dobu rodinu bezmezně podporoval.

Byl to právě tento mladý muž, který mi o pár měsíců později zatelefonoval. Prý bylo tatínkovým posledním přáním, aby se s jeho dcerou vzali. Během doprovázení jsem byla rodinou částečně seznámena s rodinnými vazbami, s příběhy, z nichž některé jsou dojemné a dokonalé a některé jak vystřižené ze špatného filmu. To už tak bývá v životě bývá. A protože by si mladí po společné úvaze přáli, aby při svatebním obřadu byli jen ti, kteří opravdu byli s tatínkem v posledních chvílích, požádali i mě, abych jim šla za svědka. Nebyl důvod jim to odmítnout a já byla dojatá.

Domluvili jsme společnou schůzku, ale bez maminky, na kterou jsme začali postupně kout pikle. Prohlásila totiž již před časem, že bez manžela na žádnou svatbu nepůjde a hrozilo tak, že se odmítne připravovaného obřadu zúčastnit. Do našich spikleneckých sítí  jsme zapojili i ředitelku hospice a na maminku vymysleli lež o tom, že se bude konat hospicové setkání a byli bychom rádi, kdyby se ho jako jedna z „pečujících“ zúčastnila také. Paní naštěstí neodmítla a tak jsme mohli plánovat svatbu, o které vědělo jen pár lidí, aby se to náhodou k mamince nedostalo (začala být totiž aktivní i na sociálních sítích!).  Mladí snoubenci a hlavně nevěsta, měli jasnou představu o průběhu jejich dne: já vyzvednu maminku, sejdeme se na radnici, kde jí budoucí zeť požádá o ruku dcery a po obřadu se společně přesuneme na hřbitov za tatínkem a potom zpět do města na slavnostní oběd. Hlavně té části se hřbitovem by nemusela spousta lidí, kteří „nezažili“ porozumět a mladí neměli pochopitelně potřebu to někomu vysvětlovat. Mě to naopak přišlo jako jakási krásná samozřejmost, vždyť to bylo právě tatínkovo přání.

V průběhu příprav jsme si samozřejmě s mladými potykali, já jsem se několikrát sešla s jejich maminkou, dokonce došlo k jednomu náhodnému společnému setkání a byla legrace nás pozorovat, jak před maminkou děláme, že se vlastně skoro neznáme a konečně si tedy potykáme a podivujeme se chystanému hospicovému setkání…

Nadešel den D, nervozita stoupala, hlavně strach z toho, že maminka až se dozví, kam jsem ji přivezla, tak se odmítne zúčastnit, protože přeci prohlásila, že bez milovaného manžela nikdy…… Snad by se to dalo i pochopit, o to víc jsem z toho měla strach, ale zjistila jsem, že jsem docela dobrá herečka. Nebudu to natahovat: ve smluvený čas jsem vyzvedla maminku, na radnici ji překvapil její milovaný „skorosyn“ žádostí o ruku dcery, maminka byla dojatá a šťastná, všichni jsme se smáli i se slzami v očích. Po obřadu jsme odjeli na hřbitov pozdravit tatínka. Byla to velmi dojemná a silná chvíle, někteří kolemjdoucí se podivovali nevěstě na takovém místě, ale my byli v jakési vlastní bublině, byla to chvíle pouze této báječné rodiny a nikoho jiného.

Při slavnostním obědě, u kterého měl symbolicky místo u stolu i tatínek, bylo veselo, ale také se vzpomínalo na společné nádherné chvíle před těmi osudnými Vánocemi , které změnily život všem těm úžasným lidem u stolu, kteří mě přijali, a toto přijetí může pochopit pouze ten, „kdo zažil“. Jsem nesmírně vděčná za možnost poznat tak báječnou rodinu, za šanci být na chvíli součástí jejich tolik silných okamžiků, i za důvěru, kterou ve mě vložili, když mě požádali, abych byla svědkem toho, že konec nemusí být vždy koncem a já jim se srdce a obdivu přeji už jen vše krásné! Děkuji.

-Zuzka